Praha, 15. března – Nejen absence kontrolních mechanismů, ale také protiústavnost novely zákona o Vojenském zpravodajství a její potírání presumce neviny byly hlavními body Diskuze o Vojenské rozvědce. Tu inicioval spolek Paralelní Polis ve svém holešovickém prostoru v reakci na obsah zákona, který by měl ukládat poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost sledovat veškerou internetovou komunikaci vlastních zákazníků. Ke sledování toku, ale také nejspíš obsahu dat by nebyl nutný soudní příkaz, ale pouze vládní rozhodnutí, které by navíc bylo utajené. Debata proběhla 14. března v Institutu Kryptoanarchie v rámci Paralelní Polis za účasti tří debatujících hostů – Karla Randáka, Pavla Luptáka a Pavla Růžičky – a zhruba tří desítek návštěvníků. Akce byla součástí cyklu pravidelných diskuzí na aktuálně palčivá témata české veřejnosti, které se konají každé druhé úterý v měsíci. (TZ)
Expertní komentáře vybraných panelistů
Karel Randák, bývalý ředitel civilní rozvědky, člen Nadačního fondu proti korupci
„Největší problém vidím v lidech a v kontrole a ne v pravomocích zpravodajských služeb. Aby mohly tyto instituce kvalitně vykonávat činnost, potřebují mít pravomoci naopak co nejširší. V našem systému ale neexistují žádné nezávislé orgány, které mohou kontrolovat činnost takzvaných živých svazků a akcí zpravodajských služeb, ačkoli po tom i sami zpravodajci dlouhodobě volají. Nemám samozřejmě na mysli běžnou agendu typu zneužití služebních aut nebo finančních prostředků. A nezávislou kontrolou rozhodně nemyslím politiky. Nevidím také problém v tom, že někde dlouhodobě leží centralizované informace. Upřímně takové informace mohou orgány získat v dnešní době už dlouho a v podstatě kdykoli si vzpomenou, i za přispění jiných zahraničních služeb. Problémem není ani šifrovaná komunikace. Navíc, pokud bude tajná služba chtít proniknout do soukromí občanů, zaměří se na jeho fyzické monitorování. Za mnohem větší nebezpečí považuji korupci v řadách členů zpravodajských služeb, ale ze zkušenosti mohu říct, že v tomto prostředí rozhodně není tak vysoká jako v řadách policistů, soudců nebo politiků.“
Pavol Lupták, bezpečnostní hacker, spoluzakladatel Paralelní Polis
„Je naivní si myslet, že tento zákon pomůže odhalovat zločince, protože jakýkoli alespoň trochu inteligentní kriminálník umí používat šifrování a anonymizuje svá spojení. Vláda tím pádem získá přístup (s možností zneužití) ke komunikaci těch nejběžnějších lidí, kteří šifrování ani anonymizaci nepoužívají. Informace o nich mohou být neomezenou dobu archivované a v budoucnu zneužité například k politickému boji. Možná si nyní říkáme, co by koho na naší komunikaci mohlo zajímat, ale co když z nás za pět let budou úspěšní podnikatelé? Pak se mohou informace o nás stát velmi snadným předmětem korupce a vydírání. Korupce zde bohužel funguje a předpovídám, že se z obchodu z informacemi stane do budoucna velmi výnosný byznys. A to nejen pro shromažďovatele dat, ale také hardwarové a IT společnosti, které budou státu poskytovat své velmi nákladné služby. Finance na ně ve výsledku půjdou z kapes daňových poplatníků, kteří si tak zaplatí vlastní špehování.“
Pavel Růžička, IT security konzultant, iniciativa Přichází rozvědka
„Rozvědka by touto novelou získala neuvěřitelně široké pravomoci. Návrh je zároveň velmi stručný a vágní, takže jejich rozsah neupřesňuje. V Poslanecké sněmovně zároveň čeká na schválení další novela o kontrole tajných služeb, která je sice zlepšením oproti současnému stavu, konkrétní formulace však mohou způsobit, že takto nově nastavené kontrolní mechanismy nebudou příliš účinné. Další podstatný problém vidím na straně dodavatelů a poskytovatelů internetového připojení, kteří svým zákazníkům garantují určitou kvalitu služeb. Ta přece nemůže záviset na nějaké připojené krabičce, kterou navíc ovládá třetí strana, čímž jsou navíc taková zařízení velmi zranitelná. Jakmile slabé místo objeví černý hacker, může při hustotě takové infrastruktury napadnout celou Českou republiku. Další otázkou je, co s tím obrovským množstvím dat Vojenské zpravodajství udělá? Nikdo neví, zda budou sledovat jen metadata, tok dat nebo i jejich obsah. Ten je prý sice nezajímá, do zákona se to ale zdráhají jasně specifikovat. Obrovské množství plošných dat je také obtížné jakýmkoli způsobem analyzovat. Opět se tedy ptám – k čemu státu taková data budou? Jsou známy případy teroristických útoků, kde z vládních dat zaznívá, že o podezřelém věděli a sledovali ho, a přesto nedokázaly tragédii zabránit. A to sledovali konkrétního člověka. Jak se pak mohou úřady vyznat v objemných datech?“