Praha – 1.6.2021 – Podle dvou třetin Čechů je správné, že stejnopohlavní páry mohou přijmout dítě do pěstounské péče. Podporu mají pěstouni stejného pohlaví spíše u žen (78 %) než u mužů (54 %) a mladých od 18 do 35 let (77 %). Generace mezi 54 a 65 lety myšlenku schvaluje v 53 % případů. Ukázal to průzkum, který si nechalo zpracovat Hlavní město Praha. Dosud může přijmout do pěstounské péče nebo osvojit dítě formálně jen jeden z páru. Aktuálně projednávaný zákon o manželství stejnopohlavních párů by po letech kritiky řady odborníků umožnil párům mimo jiné i společné rodičovství. 

V Česku je asi 11 000 pěstounů. Přes 6 000 dětí však stále vyrůstá v dětských domovech a výchovných ústavech. Doposud mohla figurovat jako rodič, osvojitel nebo pěstoun jen jedna osoba ze stejnopohlavního páru. Díky vznikající legislativě o manželství by mohli figurovat jako pěstouni nebo rodiče dítěte oba z páru. Zákon o manželství osob stejného pohlaví prošel nedávno ve sněmovně prvním čtením a nyní o něm budou jednat sněmovní výbory.

„Není nic důležitějšího, než aby dítě vyrůstalo v milující rodině. Nejde o to, zda tu rodinu tvoří manželé, kteří již vychovávají několik vlastních dětí, nebo třeba dvě ženy pěstounky, které spolu žijí a vlastní dítě mít nemohou. Pro dítě je zásadní, aby jej rodič či pěstoun miloval. Ne to, jestli má partnera nebo jakého je pohlaví,“ říká Milena Johnová, radní hl. m. Prahy pro sociální politiku a zdravotnictví. Právě Praha se snaží v rámci kampaně Noví pěstouni zájem o pěstounství podporovat.

Na podpoře myšlenky, že se mohou stejnopohlavní páry stát pěstouny, se shodne většina Čechů – konkrétně 66 %. 

„Máme tady tisíce lidí, kteří by rádi vychovávali dítě a poskytli mu veškerou lásku a péči, kterou bude potřebovat. Měli bychom je proto podporovat v jejich rozhodnutí přijmout na sebe zodpovědnost a stát se pěstouny dětí, o které se nemohou postarat jejich biologičtí rodiče. Nikomu nepomůžeme tím, že budeme dokola opakovat, že rodinu tvoří máma a táta. Máme tady 6 000 dětí, o které se máma a táta starat nemohou. Tyhle děti potřebují kohokoli, kdo o ně bude pečovat s láskou. Je povzbudivé, že si to většina lidí uvědomuje,“ komentuje Johnová.

Pěstounů je stále nedostatek

O přijetí dítěte do pěstounské péče uvažuje asi čtvrtina Čechů. Přesto se ale každý rok stane pěstounem v průměru jen okolo stovky lidí. V dětských domovech a výchovných ústavech proto zůstává přes 6 000 dětí. Je tomu tak i proto, že celá řada lidí o možnosti stát se pěstounem neví nebo jí chybí přesné informace. Lidé žijící bez partnera či ve stejnopohlavním páru pak často netuší, že i oni mohou dítěti poskytnout šanci prožít šťastné dětství v pěstounské péči.

Ti, kteří tento krok už udělali, nicméně mluví zpravidla o pěstounství jako o nejlepším rozhodnutí života.

„Děti jsou radost. Podle mě jsou tím, co člověka naplňuje. To, proč žijeme. Každý dřív nebo později dospěje do stadia, kdy je připravený přenechat své zkušenosti, dovednosti a vzory někomu dalšímu. Pěstounství umožňuje tuhle potřebu naplnit i lidem, kteří děti nemohou mít přirozenou cestou, a zároveň dává možnost opuštěnému dítěti vyrůstat v milující rodině. A myslím si, že to je to nejdůležitější, co může kdokoliv pro dítě udělat. Dát mu šanci,“ dodává k tomu pan S., který s partnerem přijal do pěstounské péče dva chlapce.

Pěstounská péče je formou náhradní rodinné péče o děti, o které se nemůže starat žádný z biologických rodičů ani poručník. Mezi pěstounem a dítětem přitom nevzniká takový právní poměr jako například u adopce. Právě rozdíl mezi adopcí a pěstounstvím podle průzkumu nezná téměř čtvrtina lidí. Pražští zájemci o pěstounství mohou využít kontaktní formulář na webu https://novipestouni.cz/ či napsat na https://www.facebook.com/novipestouni/. 

Průzkum proběhl prostřednictvím nástroje Instant Research agentury Ipsos pro Hlavní město Praha ve dnech 17. až 22. prosince 2020 na reprezentativním vzorku 1055 obyvatel České republiky ve věku 18 až 65 let.

„Dát dítěti šanci na lepší život je to nejdůležitější, co pro něj může někdo udělat,“ říká pěstoun dvou chlapců

I když pan S. žil se svým partnerem dlouhé roky ve spokojeném registrovaném partnerství, v průběhu let si oba postupně přiznali, že k pocitu štěstí a životního naplnění jim chybí role rodičů. Po právním zmapování svých možností zjistili, že tím správným řešením je dlouhodobá pěstounská péče. A to i přes riziko, že osvojit si dítě může pouze jeden z partnerů.

Okolí jim fandilo a od začátku je v rozhodnutí podporovalo. Partneři však svůj závazek brali vážně a nechtěli jej nijak uspěchat. Tři čtvrtě roku věnovali poctivé přípravě a až poté se zapsali do seznamu pěstounů. O pouhý týden později dali partneři domov desetiměsíčnímu chlapci a za dva roky přijali do své rodiny chlapečka devítiměsíčního.

Díky jejich opatrné přípravě se starší chlapec na příchod malého brášky opravdu těšil. Začátek zkomplikovalo drobné období vzdoru, kdy se nechtěl dělit o hračky nebo lásku svých pěstounů, ti si však s chlapcem o celé situaci trpělivě povídali a vše mu s něhou vysvětlovali. A dnes se k sobě oba chlapci chovají jako skuteční sourozenci.

Pan S. mluví s oběma dětmi otevřeně, a úměrně jejich věku odpovídá na všechny jejich otázky. Ani jeden z partnerů jim nechce v ničem lhát a často s nimi hovoří o biologické mamince či sourozencích staršího z chlapců. A tento láskyplný, upřímný a trpělivý přístup přinesl své ovoce.

„Nemáme žádné negativní zkušenosti a už vůbec ničeho nelitujeme. Kdybych to měl celé udělat znovu, udělám to.“

Jejich idylický rodinný život se později stal inspirací i pro ostatní. Vystupovali v rámci edukativních přednášek na projektu příprav na osvojení a pěstounství PRIDE, kde mluvili o svých zkušenostech osvojitelů. Mnoho gayů a leseb totiž ani neví, že tato legální cesta k rodičovství existuje a mohou díky ní poskytnout opuštěným dětem svou lásku, domov a zázemí. Oba se tak pro své okolí stali inspirací a mnoho jejich známých se pro pěstounství rozhodlo poté, kdy tento krok udělal pan S. se svým partnerem.

 „Děti jsou radost. Podle mě jsou tím, co člověka naplňuje. To, proč žijeme. Každý dřív nebo později dospěje do stadia, kdy je připravený přenechat své zkušenosti, dovednosti a vzory někomu dalšímu. Pěstounství umožňuje tuhle potřebu naplnit i lidem, kteří děti nemohou mít přirozenou cestou, a zároveň dává možnost opuštěnému dítěti vyrůstat v milující rodině. A myslím si, že to je to nejdůležitější, co může kdokoliv pro dítě udělat. Dát mu šanci.“